byl český básník a prozaik žijící a tvořící v Brně, jehož dílo bylo oceňováno především v zahraničí. Byl básníkem ticha a pokory, dotýkal se témat morálních.

Učil a stále učí uvidět Něco podstatného v obyčejnostech, detailu, jemnostech – křehce a citlivě, nepodbízivě, jako protiklad dnešní třeskuté reklamní době, kdy Nic bombasticky útočí stále znova a rafinovaněji na naše smysly, aby si utrhlo alespoň kousíček pozornosti.

Nabízí mír a pokoj proti rachotu, bílou a černou /s všemi odstíny/ proti strakaté pestrobarevnosti, jedno slovo proti kanonádě bonmotů, hloubku proti povrchnosti, přesnost proti rozbředlosti, citové bohatství proti prázdnotě. Básně jsou prosty ironie a cynismu – důležitých to výrazových prostředků jazyka dnešní doby.

Skácel ve svém životě napsal a vydal mnoho básnických sbírek, jež po jeho smrti vyšly sebrány ve dvousvazkovém sborníku: Jan Skácel – Básně, svazek třetí je věnován básním pro děti. V 60. letech psal pro časopis Host do domu „malé recenze“, které později vyšly ve sbornících Jedenáctý bílý kůň a Třináctý bílý kůň.